Milan: Viděl jsem anděla bez tváře, tak mi řekli, že mám schizofrenii

Milanovi je 39 let a pochází z Mostu. Má sourozence, o rok mladší sestru, která žije v Českých Budějovicích. Milan rád vzpomíná na dětství, protože často jezdil s rodiči na chatu v obci nedaleko Žatce. „Tam jsem to měl moc rád. Mrzelo mě, když naši chatu prodali,“ říká Milan.

Studium, život a objevená schizofrenie

V Mostě chodil na základní školu, kde se mu docela dařilo. Dále nastoupil na střední průmyslovou školu v Duchcově, tu ale nedodělal. „Nevěděl jsem, co od života chci,“ popisuje Milan a zároveň dodává, že se mu v tom období začaly objevovat první náznaky jeho nemoci – schizofrenie. Poté, co jeho rodiče prodali Milanovu oblíbenou chatu, postavili dům v Lomu u Litvínova. „Tam se mi již moc nelíbilo, cítil jsem se tam od všeho separovaný a nedokázal jsem se s tím smířit,“ vzpomíná Milan. Zároveň se mu již začala projevovat již zmíněná nemoc. „Viděl jsem anděla, a tím to všechno začalo,“ vypráví Milan. Byl přesvědčený o tom, že to byla pravda, ale nikdo mu nevěřil. „Já jsem v tom viděl svoji víru, lásku, pravdu a naději,“ popisuje Milan. Protože všechno nasvědčovalo tomu, že by Milan mohl trpět duševní nemocí, tak jej vzali rodiče k psychiatrovi. Ten mu dle jasných příznaků diagnostikoval schizofrenii. Na základě toho byla prozatím Milanovi doporučena hospitalizace v psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích, kam také na dvě měsíce nastoupil.

Nový začátek

Po návratu domů z psychiatrické nemocnice, zažádal o invalidní důchod, a protože by nezvládl dál bydlet samostatně u rodičů, tak se s nimi domluvil, že půjde do chráněného bydlení v Meziboří. „Tam jsem nebyl spokojený, tak jsme podali žádost do Vejprt,“ popisuje Milan. Ten nejdřív nastoupil do DZR Krakonoš. Později přešel díky svým schopnostem do našeho chráněného bydlení, kde bydlí dodnes. „Já jsem tu spokojený, nic mi tady nechybí,“ dodává Milan. Zatím žádnou změnu neplánuje, ale jak sám říká, kdo ví, co bude za pár let.

Snaží se žít aktivně, i přesto, že trpí duševní nemocí

Milan rád poslouchá hudbu a rád cestuje. Cestování je mu umožněno také díky hezkému vztahu s rodiči, kteří jej v tom podporují. „Nejdál jsem byl s tátou v Thajsku, ale to už je asi deset let zpátky,“ vypráví Milan. Jeho dalším snem je navštívit New York a Amsterodam.

Milan se dále rád zúčastňuje aktivit, které nabízí Centrum volného času „Lata“. Má rád sport a pravidelně jezdí s týmem reprezentovat Vejprty na Seni Cup.

Pavel: „S chutí do toho, půl hotovo“

Představujeme vám našeho dalšího klienta. Je jím Pavel a momentálně bydlí v Domově DZR Krakonoš.

Pavel pochází z Prahy. Od čtyř do třinácti let žil s rodinou na venkově ve vesnici jménem Vápensko v okrese Nymburk. „Bydleli jsme na velkém statku a chovali slepice, kozy, krocany, prasata, psi, potkany a další zvířata,“ vzpomíná Pavel. Když bylo Pavlovi třináct let, tak se jeho rodiče rozvedli. Myslí si, že to byl spouštěč toho, že začal zkoušet tvrdší drogy. „Ten rozvod na tom měl svůj podíl, ale jsem také přesvědčen o tom, že jsou to geny po otci, který hodně pil a já tu náklonost k závislostem prostě zdědil,“ zamýšlí se Pavel. Začalo to už v osmi letech, kdy zkusil poprvé popotáhnout z cigarety, ale to prý ještě „nešlukoval“. „V deseti letech už jsem začal normálně kouřit, ve dvanácti jsem zkusil THC a ve čtrnácti letech jsem začal experimentovat s tvrdými drogami,“ popisuje Pavel. Když jeho máma zjistila, že užívá drogy, poslala ho k psychiatričce, která jej poslala na dětský detox do Prahy do Petřína. Tam byl dva týdny, po propuštění se ale vrátil ke starému způsobu života. „Já jsem si tenkrát myslel, že člověk bez drogy nemůže být víc šťastný,“ vypráví Pavel. Další jeho cesta tedy vedla do Havlíčkovo Brodu na další léčení. Což pomohlo pouze částečně a Pavel se opět k drogám vrátil. Maminka ho doma již nechtěla, tak šel bydlet k tátovi. „Táta stále pil, takže naše soužití bylo takové veselé. Chodili jsme spolu po hospodách a navštěvovali jeho přátele,“ vzpomíná Pavel a dodal, že má tátu rád. Nicméně životní styl s tátou Pavlovi moc nepřidal, tak se ve dvaceti letech ocitl v psychiatrické nemocnici v Kosmonosech. Pavel popisuje, že i tam byl v kontaktu s drogami, ale snažil se to vždy v léčbě hodně omezovat.

Jeho další cesta vedla z Kosmonos do DZR Krakonoš ve Vejprtech. „Zvykl jsem si tam, jsou tam dobří lidé a personál, který umí pomoct,“ pochvaluje si Pavel bydlení v Domově Krakonoš.

Se závislosti se rozhodl opravdu bojovat

Pavel má v současné době nastavený plán, jak bude se svojí závislostí pracovat. Plánuje jít do protidrogové komunity v Bílé Vodě, jelikož léčba závislosti není na dva měsíce, ale na celý život a uspání závislosti je práce minimálně na rok. Pavlovi nejvíce pomáhá, když může být s lidmi, kteří mu rozumí. „To mě naplňuje, to je pocit štěstí, který je pravý. Ne štěstí z drogy, jak jsem si dřív myslel,“ říká Pavel. Ten zároveň děkuje všem pracovníkům z MSSS, kteří mu pomáhají a všem čtenářům tohoto příběhu by chtěl vzkázat: „S chutí do toho, půl je hotovo a věř, že víra tvá tě uzdraví.“